výměna filtru aneb jak pocítit úlevu

Když můj pohled sklouzne na ten obraz pověšený v obýváku, zalije mě divný pocit… Něco se mi na něm nezdá… Vlastně – není to poprvé, tak proč ho tu vlastně mám?
Po pár dnech jej nesu pod paží do sklepa. Hledám mu v tom všem harampádí skrýš.

No ano, dám ho ke starým rámům. Jen je trochu porovnat… Kde se tu vzal tenhle bílý? Není mi vůbec povědomý… Hmm, líbí se mi. Vždyť on by pasoval na ten obraz… Postarám se o výměnu rámu a nově vzniklou dvojici opírám o stěnu. Zadívám se na ni z dálky – tedy, sluší jim to. Jak málo stačilo… 

Nejraději si hraju s rámy své mysli. Zkoumám svoje postoje, pozoruju, jestli mi slouží a když zjistím, že ne, otočím je a často se dějí kejkle – mně se vám tak uleví! V psychologické hantýrce tomu procesu říkají přerámování situace. Kouzlo spočívá v tom, že tak, jak měníme pohled na situaci, mění se i naše prožívání.

„Sakra, zrovna teď mě na mě leze chřipka? To se mi vůbec nehodí. Potřebovala jsem toho tolik vyřídit, achjo.“
Při takových myšlenkách cítím vztek a zmar. Není mi v tom zrovna příjemně, a tak své mysli nabízím jiný filtr.

„Moje tělo je moudré. Dává mi signál, že si mám odpočinout. Však se to nezblázní, zdraví je přednější.“
Vztek a zmar se roztékají ve vděčnost. Je to tak úlevné.

Někdy je pud sebezáchovy rutinních náhledů tak silný, že nedovolí svěžímu vánku proniknout. I to má svůj význam – možná nás před něčím chrání. Až budeme připraveni a nebudeme tyto ochrany potřebovat, jejich krunýř povolí a nové postoje najdou v mysli živnou půdu.

Prochodíme-li nějakou cestu křížem krážem, budeme mít tendenci vydat se po ní zas a znova. Co na tom, že je plná výmolů a nekráčí se po ní zrovna pohodlně. Tento princip uplatňujeme jak v krajině matky Země, tak v krajině naší mysli.

Když jednou pookřejeme a zbloudíme na tu příjemnou pěšinku lemovanou mechovými polštáři, vydechneme s vděčností, že jsme si dopřáli zkusit to jinak.

Až budeme ve spěchu, může se stát, že někdy zbloudíme na tu starou „dobrou“ cestu. Nevyčítejme si to… Pokud náš organismus vycítí nebezpečí, funguje zkratkovitě a volí „osvědčené“ strategie.

Po takových zážitcích se obejměme. Není třeba na sebe být přísný – to laskavost a trpělivost léčí… Vyšlapávejme si s klidem ty příjemné stezky, časem se ony stanou se naší přirozeností.

A kdy takhle kouzlívám?

„Teda, ještě musím udělat to a ono a abych to vůbec stihla…“
Při takových myšlenkách na mě padají pocity tíhy a zmaru a moje energie klesá…

Zkusím tedy jiný přístup: „Páni, dnes se toho už tolik odehrálo, napsala jsem článek, dopřála jsem si meditaci, pověsila jsem prádlo, to jsem ani nečekala, že stihnu…“ 

V takovém případě přichází pocit vděčnosti sobě samé za to, co jsem zvládla, za to, jak jsem dobrá. Moje energie stoupá a já mám chuť do života a možná i do toho dodělat další činnosti, když jsem tak ve formě.

Možná to někomu může připadat přehnané, ale mně ne. Řekla bych, že na sebe míváme přehnané nároky a máme tendence si nakládat příliš. Možná proto abychom si, anebo někomu jinému, dokázali, jak jsme dobří…

Ale my jsme přeci úžasní už teď! Teď když se válíme v posteli, teď když koukáme z okna, teď když běžíme maraton… V každém okamžiku, bezpodmínečně.

Nebo takhle: „Ta se má, ta je hezká, ta je … doplňte si podle situace :-)“
V takovémto nastavení se člověk dusí závistí, pocitem nedostdobráctví – ano, hodně to souvisí s programem popisovaným výše – zkrátka není nám vůbec do zpěvu. Máme chuť být lepší než ostatní, hnát se a hnát, to abychom si dokázali vlastní hodnotu.

Nádherné je přetočit si nazírání tak, že se dokážeme radovat z úspěchu, půvabů druhých. Radovat se z radosti druhého – jak jednoduché a jak složité.

Když na mě přijde pocit, že něco musím urvat sama a na sílu, představím si tu síť podpory protkanou mezi námi lidmi a hned pocítím uvolnění.

Já na to přeci nejsem vůbec sama! Mohu požádat o pomoc. A ráda podpořím ty druhé, aby nám spolu bylo dobře a žilo se nám s lehkostí.

Inu, není třeba se bát, se svou myslí si lze hrát.

Pozn. pod čarou: Nabízí se otázka, proč se vůbec na svět díváme takovými nefunkční filtry… To je ale na další článek 🙂 V tomto se zaměřuji na jeden ze způsobů, jak takové rámce opustit.

komentáře 2

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *